Jaro
(H: J. Šťáhlavský, T: J. Šťáhlavský, T. Linka) 

My čekali jaro a zatím přišel mráz. 
Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých, černých mraků se stále sypal sníh 
a vánice síli v poryvech ledových.
Z chýši dřevo mizí a mouka ubýva, 
do sýpek se raděj už nikdo nedívá.
Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří 
a hladoví ptáci přilétli za zvěří 
a stále blíž.

Pak jednoho dne večer, to už jsem skoro spal, 
když vystrašený soused na okno zaklepal:
Můj chlapec doma leží, v horečkách vyvádí, 
ja do města bych zajel, doktor snad poradí.
Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal, 
dříve, než se rozjel, jsem ho ještě varoval:
Nejezdí naší zkratkou, je tam velký sráz, 
a v téhleté bouři tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj! 

Na to chmurné ráno dnes nerad vzpomínam, 
na tu hroznou chvíli, když kůň se vratil sám.
Trvalo to dlouho, než se vítr utišil, 
na sněhové pláně si každý pospíšil.
Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám, 
kterým bych té noci nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil, jak leží pod srázem, 
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem,
ja klobouk sňal. 

Někdy ten, kdo spěchá se domů nevrací.